„Plachtu, nebo skákanej?“ Když se občas při hodně rekreačním volejbale s kamarády ocitnu na servisu, tak si tuhle otázku kladu vždycky. Zbytečně. Vždycky míč přes síť jen plácnu, protože ta druhá varianta by mohla skončit úrazem. To Martina Bradáčová si v zápasech podobnou úvahu může odpustit. Na servisu si míč vždycky nadhodí do správné výšky a na druhou stranu hřiště pošle pěkně ostrý projektil. „Odmalička servis skáču a zůstalo mi to až do teď,“ směje se Martina, která si na podobný kousek troufá v současnosti v našem týmu jako jediná.

Patříte k těm zkušenějším hráčkám v týmu. Je i skákaný servis otázka zkušeností?

Nemyslím si, že je to o zkušenostech. Já jsem se nikdy plachtu neučila. Já snad ani neumím na servisu do balónu jen tak plácnout. Vlastně ani nevím, proč teď u nás podání skáču jenom já. (směje se)

Nenavádíte holky na tréninku, ať se do podání po vašem vzoru opřou?

To fakt ne. Holky v tomhle nehecuju. Na tréninku ani neskáču. Nechávám si na to energii až do zápasů.

V extraligovém utkání s Libercem jste po delší době odehrála téměř celý zápas.

Je to fajn a cítila jsem se dobře, ale ještě pořád se musím učit řešit běžné herní situace, protože jsem toho odehrála míň. Zápas s Libercem mi do budoucna určitě pomůže.

S Libercem z palubovky sálala dobrá nálada. Proč nebyl tým takhle uvolněný i na evropském poháru v Istanbulu?

V Turecku jsme si zápas asi moc neužily. Holky byly na hřišti jaksi zaražené. Kdybychom se uvolnily, zasmály se a chtěly si zápas užít, tak to mohlo třeba dopadnout jinak a líp.

Nemíváte z favoritů přehnaný respekt?

Uvolněnost nám v zápasech s favority chybí. Asi je to tím, že jsme mladý a nezkušený tým. Bojíme se v pravý okamžik ukázat pravou sílu, protože na hřišti je právě ten zbytečný respekt ke kvalitním hráčkám. Ale to snad časem přejde.

Po porážce 0:3 to s postupem přes Istanbul už moc nevypadá.

Uvidíme. Před domácím publikem se musíme ve čtvrtek ukázat. Klidně se můžeme pokusit ještě postoupit.

Autor: Marek Těšík