Co Tě přivedlo zrovna k volejbalu?

Vyrůstal jsem v malém městečku ve Vamberku a v dětství jsme s bratrem dvojčetem zkusili snad všechny sporty, které se u nás hrály – fotbal, orientační běh, stolní tenis, a dokonce i šachy. Když mi bylo deset, místní volejbalisté založili, nebo vlastně obnovili, především pro své děti, mládežnický oddíl, a my byli s bratrem u toho. Ani ve snu jsem si ale tenkrát nemyslel, že mě bude volejbal provázet celý život. Vznikl ambiciózní tým a u mě taky vášeň k volejbalu.

Hrál jsi ho i na profesionální úrovni?

Na střední škole jsem hrál volejbal v Rudé Hvězdě Rychnov nad Kněžnou a poté jsem začal hrát a studovat v Liberci pedagogickou fakultu s předměty tělesná výchova a německý jazyk. Tam jsem pochopil, že můj životní cíl hrát vrcholový volejbal asi s mou výškou nebude to pravé. Tenkrát se hrál volejbal bez libera a já si musel hledat jiný životní směr. Cílevědomost a touha ale zůstaly, a ty mě přivedly právě k trénování. Takže jak se říká, všechno zlé je k něčemu dobré.

Kdy ses tedy začal volejbalu věnovat jako trenér?

Při studiu na vysoké škole v Liberci jsem ho začal vyučovat na jedné místní základní škole. Pak jsem dostal od tehdejšího ředitele sportovních tříd na ZŠ Sokolovská možnost trénovat volejbalistky druhého stupně základních škol a kadetky a později i juniorky Technické univerzity v Liberci. Po osmi letech působení v Liberci jsem začal působit u extraligových juniorek SK Slavia Kometa Praha a po třech letech u nich jsem přešel ke kadetkám v Olympu Praha.

Pak nastalo moje velké životní rozhodnutí – odejít trénovat do zahraničí. Vzhledem k mým znalostem německého jazyka jsem zkusil štěstí v jednom ze čtyř center v německém Schwerinu. Jednalo se o devět let plných volejbalu, působení mezi vynikajícími trenéry pěti národností a v klubu s nejvyššími cíli na národní i evropské pohárové úrovni. Kromě klubových povinností jsem v té době příležitostně pracoval u českých a německých mládežnických reprezentací.

Jaké největší úspěchy jsi jako trenér zažil?

S libereckými kadetkami jsme postoupili do extraligy a hned v následující sezóně jsme se radovali z bronzových medailí a rok poté holky vybojovaly bronz i v juniorkách. Ve Schwerinu jsme pak získali titul s U20, s U18 dvě bronzové medaile a stali se vítězi Německého poháru U18, což je turnaj republikových výběrů podobný našemu Memoriálu pana Kafky. Já však za největší úspěch považuji individuální vývoj hráček, které jsem měl možnost doprovázet na jejich volejbalové cestě. Holky, které dnes hrají za národní týmy Česka či Německa, jsou pro mě větším úspěchem než medaile.

Letos ses po dlouhé době vrátil do České republiky, co Tě přivedlo do Králova Pole?

Během mého působení v Německu jsem dále sledoval nejvyšší českou soutěž a zpovzdálí mi struktura, zázemí a práce brněnského klubu v mnohém připomínaly německou volejbalovou kulturu. Důležitá spolupráce s fanklubem, vynikající práce v mládeži, krásná hala a několik srdcařů, lidí, kteří se starají o nadstandardní chod klubu. Když mi v Německu skončila smlouva a prezident klubu Richard Wiesner mě požádal o menší spolupráci, hned jsem kývl. Nakonec jsem naskočil do každodenní práce u týmu a nelituji toho. Ve svých představách jsem se nemýlil, brněnské Kápéčko se vydalo na dobrou cestu s velkou perspektivou.

Když ses k A-týmu připojil, potýkal se se spoustou zdravotních problémů. Přesto v posledních zápasech ukazuje, že jste je dokázali ustát a forma družstva roste.

Ano, zdravotních problémů jsme museli řešit už hodně, ale potýkají se s nimi i ostatní týmy ženské extraligy. Velmi náročný herní program, krátká přestávka mezi reprezentačními a klubovými povinnostmi, nedostatečný prostor pro trénink a kondici ovlivňují zdravotní stav nejenom našich hráček. Liga však jede rychlým tempem dál, některé holky se stačily vykurýrovat a jiné potřebují k uzdravení delší čas, to je sport. Prostor proto na hřišti dostávají i mladé hráčky, pro které je to určitě dobrá herní příležitost. Já jsem moc rád, že i přes všechny zdravotní problémy se nám daří předvádět stále lepší výkony. Chceme uhájit co nejlepší umístění v tabulce, které nám umožní výhodnou pozici pro play off.

Před Vánoci jste dokázali v CEV Cupu porazit velmi těžkého soupeře, lídra řecké ligy PAOK Thessaloniki. Co pro Tebe soutěže na této úrovni znamenají?

I přes absenci některých našich opor jsme se na úvodní kolo tohoto evropského poháru moc těšili. Příležitost ukázat se v konkurenci evropských týmů nemáte každý den a poháry jsou kořením každého týmového sportu, ať už na národní nebo mezinárodní scéně. Myslím si, že obě utkání byla určitě prvním vrcholem letošní sezóny. Byla to pro nás výzva, ve které jsme od začátku chtěli uspět. Informace o soupeři jsme díky mravenčí práci Martina Štětky měli. Rozhodně to nebyl lehký protivník, protože vede řeckou ligu, a my jsme mu chtěli minimálně zkomplikovat postup. O to víc jsme rádi, jak jsme se mu dokázali postavit, a že jsme to nakonec my, kdo si zahraje už příští týden osmifinále.

Máš nějaké jiné koníčky než volejbal?

Dobrá otázka na závěr. Moje koníčky, které provozuji se svou rodinou, jsou ostatní sporty. Rádi si zahrajeme tenis, jezdíme na lyže i běžky a nepohrdneme turistikou ani jízdou na kole. Taky hodně cestujeme, zpíváme s kytarou a bubny, milujeme sushi a opravdu neradi prohráváme ve stolních hrách.