Vaše volejbalové začátky jsou spojené s Lokomotivou Břeclav, jak jste se k volejbalu dostala a jak na léta strávená v Břeclavi dnes vzpomínáte?

S volejbalem jsem začala v sedmé třídě základní školy u učitele tělocviku Svatopluka Fučíka. Vytvořily jsme družstvo stejně starých děvčat a postupně jsme hrály soutěže od krajského přeboru, až do dorostenecké ligy. Na tyto roky vzpomínám ráda, bylo to bezstarostné období.

V roce 1967 jste s reprezentačním družstvem dorostenek absolvovala mezinárodní turnaj ve Vídni, tenkrát nebylo jednoduché vycestovat, o to silnější zážitek to asi musel být?

Máte pravdu, v roce 1967 jsem se dostala do výběru juniorek ČR, před odjezdem do Vídně jsme měly soustředění v Ostravě pod vedením trenérů Kyndra a Košťála a odtud jsme vycestovaly na tři dny do Vídně. Tam jsme hrály v Prátru na kamenitém hřišti, lajny byly z provazů. To byl zážitek. A byla to moje vůbec první zahraniční cesta.

Z Břeclavi jste chtěla přestoupit do KPS Brno, nakonec jste ale začala hrát extraligu žen za Techniku Brno. Co se tehdy stalo, proč ta změna?

V roce 1969 jsem dokončila ekonomickou školu v Břeclavi a dostala jsem nabídku hrát za KPS Brno, kde trénoval velmi dobrý trenér Jan Navrátil. Břeclav mně však nedala souhlas k přestupu, přestože jsem s KPS trénovala. Hlavním důvodem nesouhlasu bylo, že bych nastupovala za družstvo hrající stejnou soutěž. Následně jsem dostala nabídku na přestup do extraligového družstva Techniky Brno a s tímto přestupem už Břeclav souhlasila.

Jakých úspěchů jste s Technikou dosáhla?

S tímto družstvem jsem získala dvakrát bronz v extralize žen, v letech 1971 a 1973.

Technika nakonec přešla pod KPS, kde bylo zřízeno Středisko vrcholového sportu s cílem soustředit zde nejlepší brněnské volejbalistky. Jak vzpomínáte na tuhle Vaši životní etapu?

Toto se stalo v roce 1972, hrály jsme pak nadále extraligu a naším nejlepším umístěním bylo druhé místo v sezóně 1976/77. V Brně jsem byla ráda, byly to nejkrásnější roky mého volejbalového života. Během té doby, v roce 1973, jsem se dostala do výběru nejlepší šestky hráček extraligy.

V průběhu své kariéry jste byla stálicí v národním týmu, jakých největších šampionátů jste se zúčastnila a s jakými výsledky?

Za národní družstvo jsem hrála vždy velmi ráda, každou nominaci jsem považovala za ocenění mého volejbalového umění. V olympijském roce 1972 jsem byla zařazena do širšího výběru hráček, ale na OH mě nakonec nenominovali. Ve stejném roce jsem si ale zahrála mistrovství Evropy s juniorkami. Dvakrát jsem se pak evropského šampionátu zúčastnila i s ženami (v roce 1975 a 1977). S národním týmem žen jsem absolvovala i mistrovství světa, v letech 1974 a 1978. Medaili jsme nikde nezískaly, naším nejlepší umístěním bylo 5. místo na ME v Bělehradě 1975.

Kde a kdy jste svou volejbalovou kariéru ukončila?

V roce 1978 jsem se vdala a s extraligovým volejbalem pokračovala až do roku 1979. Přestěhovala jsem se do Starého Města u Uherského Hradiště a po mateřské dovolené jsem v roce 1981 přestoupila do Zlína, kde jsme hrály 1. národní ligu pod vedením Luboše Jakubíčka. V roce 1983 jsem pak přestoupila do Uherského Hradiště a tady pokračovala má hráčská kariéra amatérského sportovce (spolu se St. Městem) až do roku 2015, kdy mě zdravotní problémy přinutily definitivně s volejbalem skončit.

Kdo Vás během kariéry nejvíc ovlivnil a nejvíc Vám dal?

V podstatě všichni trenéři mně pomohli v růstu mé kariéry, v začátcích p. Fučík, v Brně Zbyněk Ondráček a Milan Kafka, v národním družstvu pak pánové Šneberger a Kyndr.

Volejbal prošel od doby, kdy jste aktivně hrála, řadou změn. Jak je vnímáte a co se dnes, když sledujete volejbal, nejvíc odlišuje? 

Ne každá změna přináší zlepšení. Dobrou změnou a dle mého tou největší, je zrušení ztrát a hra libera.

Je něco, na co byste si dnes těžko zvykala?

Neměla bych problém se přizpůsobit a v podstatě za mou dlouhou kariéru jsem si většinu změn vyzkoušela.

Je naopak něco, co dnešním volejbalistkám “závidíte”?

Nezávidím jim nic, pouze naše generace si nemohly vyzkoušet hrát za zahraniční družstva.

Jak moc volejbal aktuálně sledujete?

Volejbal sleduji v televizi a do Brna a Zlína jezdíme na extraligu. Pokud je v okolních státech ME nebo MS, jedeme se také podívat.

Současná doba bohužel některým věcem nepřeje, utkání se hrají bez diváků za přísných podmínek, část letošní sezóny byla omezená i tréninkově. Asi těžko by si něco takového někdo dokázal dřív představit. Vzhledem k tomu, jak dlouho jste sama aktivně hrála určitě tohle hodně vnímáte a na dálku prožíváte se všemi sportovci?

Ano prožívám. I když jsme neměly plné stadiony diváků, tak ten pocit, že ti někdo fandí a dívá se na tebe je někdy svazující a někdy hecující, ale to vše je součástí hry. Snad se to po Covidu vrátí.

Čemu se dnes nejraději věnujete?

S žádnou činností to již nepřeháním, mám ráda jízdu na kole a procházky krajinou, a když to bylo možné hrála jsem jednou týdně stolní tenis.

Čeho by se měly profesionální volejbalistky vždycky držet?

Bohužel, veškeré snažení je nyní zaměřeno k dosažení nejvyšších cílů a družstva jsou k tomu záměrně sestavována. Takže je velmi těžké vytvořit partu a navázat kamarádské vztahy v rámci družstva, někdy skoro nemožné. My jsme tyto věci považovaly za důležitou součást života, a to nám několikrát pomohlo překonat těžkosti nejen ve sportovní činnosti. A také umožnilo vytvořit kamarádství na celý život, což dokládají naše pravidelná setkávání hráček Techniky Brno.

Barbora Mertová