Ivana Zburová, která v loňské sezóně vedla královopolské Áčko jako kapitánka, vede letos volejbalistky o poznání mladší. Ne už ale s kapitánskou páskou na ruce, nýbrž jako trenérka. „Hraní a trénování se nedá vůbec srovnat, ale stějně jako se často zapotí hráč, zapotí se i trenér," usmívá se po několikaměsíční zkušenosti ve zbrusu nové roli Ivana. Na starosti má v Králově Poli v současné době družstvo U15 a žákyně G.

Jak moc těžké bylo ukončit aktivní hráčskou kariéru?

Určitě to nebylo jednoduché rozhodnutí a nerodilo se ze dne na den. Volejbal mi přirostl k srdci už od dětství, a o to to bylo těžší. Celý svůj život jsem prožila trénováním, cestováním a hraním a neuměla jsem si vůbec představit, že jednou přijde den, kdy tenhle volejbalový kolotoč ukončím. Po loňské sezóně v KáPéčku jsme si ale řekla dost. A pak přišla nabídka od pana Wiesnera, jestli nechci trénovat družstvo U15. Byla to po mě výzva a já jsem ji s radostí přijala. Za tuhle příležitost ještě jednou panu Wiesnerovi děkuji a doufám, že ho naší hrou a výsledky nezklameme.

Nestýská se Ti po hraní?

Musím přiznat, že ze začátku mi to nechybělo vůbec. Když jsme v srpnu viděla, jak holky trénují a běhají v tom teple, byla jsem ráda, že něco takového nemusím absolvovat znovu :-) Ale je to samozřejmě dáno i tím, že jsem u volejbalu zůstala a mám ho teď až až. Někdy si navíc na tréninku zahraju s U17 a to mi stačí.

V čem hlavně spočívají tréninky Tvých družstev?

Žákyně G (což je 5.-6. ročnk základní školy) se na trénincích učí úplné základy volejbalu a techniky. Na techniku jsou zaměřené i tréninky týmu U15, v něm už se ale zároveň holky musí víc a víc soustředit a připravovat na pofesionální volejbal a na to, že jednou přejdou do družstva U17.

Jak často hrajete zápasy a v jakých soutěžích?

S družstvem G hrajeme dvakrát až třikrát za měsíc pohár sedmých tříd. S U15 máme zápasy každou sobotu, věkově jsou to sice stále žákyně, ale hrajeme první ligu kadetek. Takže proti nám hrávají o dva až tři roky starší holky. Zatím nám to jde dobře a jsme v naší skupině na 1. místě. Náš cíl byl přitom udržet se v první lize, ale už teď máme jistotu postupu ze skupiny, což mě moc těší. Když jsem sama aktivně hrála, bylo to pro mě hodně emotivní. Úplně stejné je to i teď. Prožívám s holkama každý balón. Jsem už taková a v tomhle se už nezměním.

V čem je hlavní rozdíl mezi trenérem a hráčem?

Nedá se to moc porovnávat. Trenér má představu o tom, jak se to má udělat. To svým hráčkám řekne a pak kolikrát u čáry bezmocně stojí a trpí, co to na tom hřišti zase ty hráčky samy vymyslely :-) Trenérství ale není jenom o trénování. Je to veliká zodpovědnost za celý tým, děvčata, komunikaci s rodiči, papírovaní. Na začátku sezóny to pro mě bylo úplně nové a chvilku mi trvalo, než jsem si na to zvykla.

Co Tě jako trenérku zatím nejvíc rozesmálo a co naopak nejvíc zabolelo?

Rozesmálo mě, když se mě holky z družstva G zeptaly, jesli budou mít dresy se svými jmény. A zabolelo? To bylo na začátku sezóny, ale to si nechám pro sebe.

Čím motivuješ svůj tým a čím sebe?

U týmu to nemůžu prozradit, protože by se to vůbec nelíbilo kondičním trenérům :-) Mě motivují moje vnitřní cíle, kterých chci dosáhnout a méněpřející lídé.

Jaká je ideální představa Tvého volného dne?

Strávit den v přírodě s rodinou, například na kole nebo při turistice. Nebo si zahrát jiné sporty a vyčistit si hlavu.

Barbora Mertová

Foto: Ondřej Driml