Zdobí ho bronz z evropského šampionátu i mistrovské tituly. Jedním z jeho mála nesplněných volejbalových snů je koučovat družstvo v Itálii. Občas zapomene nový mobil na střeše svého auta. Nikdy nekoketoval s myšlenkou trénovat muže. O kom že je řeč? O Aleši Novákovi, který se letos vrátil do Králova Pole. „KP Brno byla moje první velká volejbalová štace a strávil jsem zde asi 20 let svého volejbalového života. Teď jsem zpátky a jsem za to moc rád,“ usmívá se hlavní trenér našich kadetek.

Na svém kontě máte desítku mistrovských titulů, s jakým cílem se v takovém případě do klubu přichází?

Že bych získal dalších 10 titulů by bylo pěkné, ale mým hlavním cílem určitě získávat tituly není. Já se hlavně těším na práci s mládeží tady v Brně, protože tady můžu dělat volejbal na té úrovni, která mě těší a baví. Ale to neznamená, že se titulům bráním ? Spolupracuji tu navíc s lidmi, které znám, ať už je to prezident klubu Richard Wiesner nebo Erik Nezhoda jako můj nynější šéftrenér.

Před svým současným příchodem do Brna jste pracoval na Českém volejbalovém svazu?

Je to tak, na svazu jsem působil jako vedoucí dívčí složky. Pět let jsem se snažil Český dívčí volejbal posunout, ale bohužel si nemyslím, že by se mi to nějak zásadně podařilo. Moje rozhodnutí odejít ze svazu a vrátit se do Králova Pole bylo z mého pohledu správné, protože teď mám ze své práce mnohem větší radost a uspokojení. Nechci v životě jenom dělat bafuňáře, pořád se s někým hádat a někoho o něčem přesvědčovat.

Co se v Brně změnilo v systému práce s mládeží za dobu, co jste tady nebyl?

Myslím si, že když jsem odsud odcházel, tak tu mládež fungovala výborně. Měla jeden úspěch za druhým, měla návaznost, byly tu reprezentantky a bylo to tu naprosto zajeté. Já jsem proto odcházel s klidným svědomím, že tuto oblast předávám v tom nejlepším stavu. Když jsem se teď vrátil, tak vím, že tu chybí dejme tomu jedna generace volejbalistek, a to je znát na tom, že družstva jsou věkově posunutá. Ale práce s těmi, která tu teď jsou, je už teď na vyšší úrovni, než když jsem odcházel. Erik se do toho snaží včlenit své nové myšlenky a moderní metody a pracuje s velikou chutí. A posouvá mládežnický volejbal zase někam jinam, což je dobře.

Dlouhou dobu působíte také jako reprezentační trenér, kdo všechno Vám prošel pod rukama?

Můj první vstup do reprezentace byl nakrátko jako asistent u ročníku 1980. První tým, který jsem pak trénoval naplno byl ročník 1984, z něhož v současném A-týmu vidíme Kristýnu Boulovou (Pastulovou) a manažerku týmu Míšu Doležalovou. Následovaly ročníky 1990, 1992, 1998 a teď trénuji RD ročníku 2002 a mladší.

Váš největší úspěch je bezesporu bronz z Mistrovství Evropy juniorek, který jste s ročníkem 1992 vybojoval před sedmi lety.

Ano, byl to obrovský úspěch, který jsme nečekali. Bylo to jak z říše snů. Tohle družstvo má konec konců úspěchy doteď – ať už je to Pavla Vincourová, Máří Toufarová, Veronika Dostálová, Andrea Kossányiová, Eva Hodanová nebo Klára Vyklická, to všechno jsou jména, o kterých slyšíme pořád. Většina holek z tohoto ročníku hraje volejbal na profesionální úrovni a já jsem na ně pyšný a hrdý.

Je současná mládež stejná, jako když jste začínal? Netíhne to dnes děti spíš k počítačům než ke sportu?

Vůbec bych neřekl, že mají holky menší zájem o sport. Teď trénuji kadetky a jsem z nich nadšený, protože mají velikou chuť do volejbalu a poctivě pracují. Generačně si myslím, že žádný zásadní rozdíl není.

V kom ze svých holek vidíte budoucí volejbalové naděje?

V týmu máme tři kadetské reprezentantky, které byly na Mistrovství Evropy U16 – Květku Grabovskou, Elu Koulisiani a Elišku Pokornou. Tohle jsou určitě hráčky, které by měly směřovat do A-týmu žen KP a časem i do ženského národního družstva.

Kdo Vás osobně nejvíc ve volejbale ovlivnil?

Na začátku mé cesty Královým Polem mě hodně posunul Pepa Hrazdíra. Pak to byl Standa Václavík a určitě také Zdeněk Haník, s kterým spolupracuji dodnes a velmi si jeho práce pro český volejbal vážím.

Jaké je Vaše přání směrem ke Královu Poli?

Přál bych si, aby KP Brno získalo další titul v extralize žen, nejlépe s vlastními odchovankyněmi, a aby co nejvíce našich volejbalistek hrálo za český nároďák. A ještě, aby holky mohly jednou rády vzpomínat na to, že pode mnou trénovaly. Prostě takové všední věci.