Na svém kontě má mistrovské tituly, medaile z pohárů i účast na Mistrovství světa a Evropy. Kluby, ve kterých působil, se po jeho příchodu vždy změnily od základu, dostaly nový ráz i koncept a společně s ním si na své konto připsaly i skvělé výsledky. Teď přichází Marek Rojko do Brna, jako hlavní trenér a generální manažer A-týmu. „Naší prioritou je vystavit družstvo, které bude vypadat a pracovat jinak než v posledních letech. Sázíme na profesionalizaci a změnu konceptu, což se určitě dá dobře prodat,“ věří těsně před startem extraligy Rojko.

Co Vás přivedlo k volejbalu?

V 5. třídě na základní škole se u nás dělal nábor na volejbal. Mě to zaujalo, a tak jsem začal trénovat, postupně 3–4x týdně. Měl jsem velké štěstí, že jsem hrál v nejlepším mužském klubu tehdejšího Československa – v Červené hvězdě Bratislava, která se potom přejmenovala na VKP Bratislava. Tam jsem vyrostl volejbalově a později i trenérsky. Volejbal jsem přestal hrát až na vysoké škole po těžké operaci ramena – v té době už jsem se ale částečně věnoval trenérství. Zcela zásadní pak byla nabídka od pana Husára, abych začal trénovat navážno, takže se to u mě překlopilo velmi rychle. Byl jsem hodně mladý, bylo mi teprve 22 let a už v sezóně 1997/98 jsem byl u mužů Husárovým asistentem.

U mužů jste pak jako trenér zůstal velmi dlouho, kdy jste se začal věnovat ženskému volejbalu?

V roce 2006 přišla nabídka z Doprastavu, chtěli klub zprofesionalizovat a pozvednout, což samozřejmě chvíli trvalo, protože se musela vybudovat od základu úplně nová struktura klubu. Přesně to mě vždycky zajímalo a lákalo a myslím, že se nám to v Doprastavu podařilo, protože do roku a půl se nám tam mimo jiné povedlo vyhrát Československý pohár a následovala řada mistrovských titulů.

V roce 2013 jste po 25 letech hráčského i trenérského působení opustil Bratislavu a zamířil do Německa. Proč ta změna?

Chtěl jsem si samozřejmě zkusit také trénování venku v cizině. To pro českého nebo slovenského trenéra není jednoduché, protože náš kredit je v Evropě přece jenom trošku sporný. Měl jsem ale díky naší účasti v mezinárodních soutěžích i svému trénování v juniorské reprezentaci venku dost kontaktů, což mi pomohlo, a tak jsem přešel do německého Aachenu. V Německu to funguje jinak, trenéři se tam tak často nemění, většinou pracují u klubu 3–4 roky. Aachen na tom v době, kdy jsem tam přišel, nebyl herně úplně nejlíp, vypracoval ale nový projekt, najal profesionály a výsledek se dostavil: v Bundeslize jsme skončili na fantastickém třetím místě. Pak jsme si zahráli před 12 000 lidmi finále poháru, což byl pro tak malý klub neuvěřitelný zážitek.

Čím to je, že v zahraničí je volejbal populárnější než u nás?

Volejbal je sportem číslo jedna nebo dvě jenom v Polsku a v Brazílii, hodně populární je také v Itálii. Jinde nosným sportem není. Ale obrovským rozdílem třeba v Německu oproti České republice je divácké zázemí a fanouškové. Hodně lidí tady tvrdí, že je to způsobené vyšší životní úrovní, ale to je otázka, i v Německu totiž mají lidé své problémy. Na rozdíl od nás je tam obrovská sledovanost v rámci facebooku a sociálních sítí a okolo klubu tam navíc pracuje hodně dobrovolníků. To vše zvyšuje popularitu volejbalu. V Německu se navíc sport bere jako normální zaměstnání. Co se ale týká podmínek na práci v menších klubech, jsem přesvědčený, že ty odborné a strukturní jsou tady lepší. Je tu rozhodně lepší zázemí. V Německu umí výborně prodat zápas a tím dokáží zakrýt spoustu věcí, které tam úplně dobře nefungují.

Od letošní sezóny je Vaší novou volejbalovou zastávkou Brno.

Brno jsem vždy vnímal jako opravdovou baštu českého volejbalu, proto k němu mám velký respekt. Richardu Wiesnerovi jsem už před rokem říkal, že tady cítím obrovský potenciál na dobrou práci, a že když přijde čas, rád do toho půjdu. Navíc se mi líbí, co Richard říká – že tak, jak to bylo doposud, to může zůstat, ale rád by ještě něco s brněnským volejbalem zažil. Ale nechceme jít do ničeho překotně a zbrkle. Brno má svou tradici a svou mládež, která je na nejvyšším levelu v České republice. A období mistrovských titulů i medailí z pohárů si už zažilo, takže v tomhle směru nepřicházíme s ničím novým. My nepotřebujeme dělat volejbal v Brně na jeden rok, my se potřebujeme držet dlouhodobého konceptu. A já rozhodně nechci kočovat z klubu do klubu, vždycky jsem všude pracoval delší dobu a pak to může mít kýžený efekt.

Ještě před létem jste zkompletoval celý A-tým, jak je sestavený?

Líbí se mi kombinace hráček z venku i odchovaných ve vlastním klubu. Nechci v týmu úplně odlišnou mentalitu, protože to je jedna z klíčových věcí. Nedokážu si například představit v Brně, že sem přivedu dvě kolumbijské reprezentantky. Proto jsou v týmu dvě Slovenky a pak také Američanky, se kterými mám dobrou zkušenost. Ženská složka samozřejmě klub utváří a dává vzory a šance těm mladým, které zde vyrostou. Naší prioritou je proto vystavit A-tým, které bude vypadat a pracovat jinak než v posledních letech. A bude mít jiný režim. Když se nám tohle povede a budeme fungovat do čtvrtého místa, okolo vánoc můžeme říct, že tohle je náš nový produkt, který se dá prodat. Prodávat profesionalizaci a změnu konceptu se určitě dá.

Velmi dlouho působíte i jako reprezentační trenér. Na jaký Váš dosavadní volejbalový úspěch nejraději vzpomínáte?

Určitě na první titul na Slovensku, který byl první pro klub, mě i tři čtvrtě hráček, na ten se zapomenout nedá. Potom určitě na vítězství v Československém poháru proti Prostějovu v roce 2008, kde tehdy hrála i moje sestra. Byla to velká prestiž porazit tak obrovského favorita. Co se týká reprezentace, v juniorské to byl postup na MS a ME, kde jsme skončili pokaždé do 6. místa, což byl pro tak malou krajinu velký úspěch. V ženské reprezentaci je to aktuálně finále Evropské ligy. A pak medaile ve finále v německém poháru a třetí místo v Bundeslize – emoce před vyprodanými halami se nedají popsat, to se musí prožít.

Co je pro trenéra větší satisfakcí – mistrovský titul a medaile nebo dobře odchovaná vlastní hráčka?

Pro mě je to někde mezi. Na Slovensku jsem za osm sezón získal čtyři tituly a čtyřikrát jsem prohrál finále. Ale i když jsme prohráli, nikdy mě to nestálo místo – v tom období jsme u nás měli 12 reprezentantek (i s juniorským nároďákem). A pak je v podstatě jedno, jestli vyhrajete titul, protože pro mě je důležité připravit co nejvíc Slovenek pro mezinárodní level volejbalu a jejich zahraniční profesionální život. V Čechách ale cítím větší tlak na samotné výsledky, tak uvidíme, co všechno se nám podaří s KP Brno.

Barbora Mertová