Pod taktovkou Marka Meriače se letos brněnským juniorkám podařilo po základní a nadstavbové části extraligy dostat až na úplnou špici tabulky. Jeho tým se teď pečlivě připravuje na finálové turnaje, které ho čekají v druhé polovině dubna. „Všichni si moc přejeme, aby se nám splnil náš společný vítězný cíl,“ říká Marek. Tento 43letý kouč pochází ze Slovenska, odkud si do Brna přivezl bohaté a cenné volejbalové zkušenosti.

Co Vás zaválo do České republiky? Nestýská se Vám tu po domově?

Do Brna jsem přešel z Humenného před sezónou 2014/2015 – reagoval jsem tehdy na vypsané výběrové řízení na trenéra SG Brno. Nakonec jsme se po pár osobních setkáních dohodli na spolupráci. Takže jsem v Brně druhou sezónu. Ale samozřejmě doma je doma.

Na univerzitě v Prešově jste chodil na Fakultu sportu, který obor jste si tam vybral?
Mám vystudovaný obor trenérství se zaměřením na volejbal. Ale kromě volejbalu mám rád i jiné sporty – cyklistiku, plavání a skoro všechny míčové hry, rád také lyžuju.

Volejbal jste aktivně hrál už od útlého věku?

K volejbalu jsem se dostal ve svém rodném městě v Revúci, kde bylo v roce 1976 založené sportovní volejbalové středisko. Ke sportu mě vedl odmalička můj otec, který provozoval více sportů. Byl to on, kdo mě v 9 letech posnul ze sportovních kroužků právě do volejbalového střediska. Jako odchovanec a hráč jsem přešel přes všechny věkové mládežnické kategorie v Revúci, a to celkem úspěšně – v kategorii mladších dorostenců jsem získal bronz, ve starších dorostencích pak stříbro i titul Mistra Slovenska. Dvakrát jsem se také účasnil závěrečného turnaje o mistra Československa. V Revúci jsem odehrál i dvě sezóny v extralize mužů, jednu sezónu jsem také hostoval v klubu TU Košice. V roce 1995 jsem ale po zdravotních problémech a operaci svou hráčskou kariéru musel ukončit.

Asi logicky se pak nabízela práce trenéra.

Ano, v roce 1997 jsem se začal trenérsky vzdělávat a pracovat mládeží – konkrétně s chlapci z Revúce. Se staršími žáky se nám pak podařilo získat druhé místo a následně i mistrovský titul. V letech 2000–2014 jsem pracoval jako zodpovědný trenér mládeže v CTM v Humenném. Měl jsem na starosti sportovní třídy při ZŠ SNP 1 v Humenném a k tomu vždy buď družstvo kadetů nebo juniorů. Za těch 14 let jsme získali tituly v každé věkové kategorii. Nejvíc mě ale těší to, že jsem vychoval víc hráčů do reprezentačních družstev – ať už je to M. Jakubov, M. Mikula, M. Vajda, J. Petráš, M. Petráš, M. Cerula, F. Gergeľ nebo P. Nemec. Od roku 2011 do 2015 jsem také působil jako astistent trenéra v reprezentačním družstvu Slovenska u kadetů a juniorů.

V České republice teď ale trénujete ženy?

Přesně tak, po 17 letech práce u mužů jsem se v Brně přeorientoval na ženský volejbal.

Se svým juniorským týmem Brna jste na špici extraligové tabulky a před sebou máte finále. Jak velký rozdíl je mezi ženským a juniorským volejbalem? S juniorkami jste v tabulce nad Prostějovem, což je tým, který je v ženském volejbale dlouhodobě neporazitelný.

Po základní a nadstavbové části extraligy juniorek, kterou jsme zakončili prvním místem, nás čekají finálové turnaje. Pečlivě se na ně momentálně připravujeme, aby se nám podařilo splnit náš společný vítězný cíl. Máte pravdu, že mezi extraligou žen a juniorek je velký rozdíl. Juniorská věková kategorie je posledním krokem v přípravě hráček na přechod do světa „velkého volejbalu“, poloprofesionálního až profesionálního, kde se volejbal stane z koníčka opravdovým zaměstnáním. V ženských týmech, jako je Prostějov, který v současné době kraluje české extralize, je družstvo poskládané z profesionálních a zahraničních hráček. Juniorské kluby se oproti tomu většinou spoléhají na svoje vlastní a odchované hráčky – v tom je Brno momentálně na špici a pozici lídra si chce držet.

Hraje ve prospěch vašich juniorských svěřenkyň letos i to, že si v sezóně odzkoušely nejvyšší extraligovou soutěž? Mají v tom výhodu oproti ostatním týmům?

Hráčky, které už jako juniorky pravidelně hrají zápasy ženské extraligy, mají nespornou výhodu a větší zkušenost. O to víc to ale pak musí potvrzovat pravidelně v zápasech juniorské extraligy – pokud chtějí být úspěšné a výkonostně růst, aby se prosadily i u žen.

V které hráčce, kterou v současné době trénujete, vidíte volejbalovou naději?

Přiznávám, že nerad dělám rozdíly mezi hráčkami, se kterými pracuji, ale na druhé straně je pravda, že mezi holkami rozdíly jsou – ať už věkové, výkonostní nebo v jejich limitech, tím myslím jejich volejbalové schopnosti, zručnost, talent či potenciál. Určitě bych vyzdvihl Aničku Suchou, Šárku Šloufovou, Adélu Chevalierovou nebo Gábinu Kopáčovou.

V průběhu sezóny jste jako asistent trenéra naskočil k A-týmu Králova Pole, zhodnocení sezóny už sice z více stran zaznělo, přesto – v čem byla podle Vás hlavní příčina porážky ve čtvrtfinále s Ostravou? Je vůbec schopný být tak mladý tým rovnocenným soupeřem současných prvních čtyř extraligových celků?

Z pohledu asistenta k tomu mohu říct asi následující: Aby družstvo mohlo v této sezóně konkurovat týmům z první čtyřky, muselo by mít k dispozici více hráček střední věkové generace z let 1992–1995. Byly v něm starší a zkušené hráčky – Vendy Měrková, Míša Doležalová, Šárka Melichárková nebo Jennifer Keddy, ale bohužel se neobešly bez zranění. Juniorkám bohužel zatím chybí potřebné zkušenosti.