K volejbalu mě přivedli rodiče a známost s panem trenérem Zdeňkem Václavíkem. Zásadní byl žákovský věk a sezóna s další trenérskou legendou Jaromírem Oravcem. Nebyli jsme závratně úspěšný ročník, ale volejbal jsme měli rádi. Jako malý jsem chodil tři roky na karate, které mě strašně nebavilo, ale dnes toho lituji. Také jsem hrál na kytaru, která mě taky nebavila, byť jsem se fakt snažil ji mít rád. Vydržel jsem to sedm let. Ale v kombinaci s volejbalem to bylo peklo. Jednou obražený tenhle prst, podruhé tento, pak zase palec… Odmala mě rodiče brávali na lyže a snowboard, klidně na dva měsíce v roce. To bylo naprosto skvělé, nemusel jsem chodit do školy a dělal sport plný rychlosti a rozvíjející fyzičku. Na gymplu mi chybět zakázali a tak jsem radši začal trávit čas na volejbalu.

Studoval jsi na Fakultě sociálních studií v Brně žurnalistiku a sociální politiku – uplatnění v těchto oborech jsi nikdy nehledal?

Žurnalistika a práce zejména v televizi byl můj veliký sen. Přiblížil jsem se mu však maximálně speakrováním utkání přímo v hale nebo komentováním přenosů TVcomu. Mluvení mi snad jde, ale já od osmnácti trénoval a trénoval a školu jsem tak tak doháněl a zachraňoval mě fakt, že při mě na vysoké vždycky stála nějaká slečna mentorka, která mi radila co dělat a co se učit. Magisterský titul jsem nakonec obhájil v oboru řízení lidských zdrojů. Studium Armstronga, Druckera nebo Koubka bylo obrovsky obohacující a určitě by prospělo také volejbalovému klubovému prostředí.

Kdy jsi začal volejbal trénovat a proč?

Možná jsem neměl dostatek pokory, možná pouze výkonnost na nejvyšší soutěž, každopádně jsem před maturitou svou hráčskou kariéru ukončil a do půl roka nastartoval „jen tak“ tu trenérskou. Pak už to mělo rychlý spád. Necelé tři roky s Alešem Novákem a tři tituly v dorostu. Na ten poslední jsem měl snad i nějaký vliv. Následovalo tříleté angažmá ve volejbalu Brno a další asistentský titul s Jaroslavem Šamšulou. Po něm již vlastní kariéra, první bronzový úspěch a následně stříbrné zklamání s kadety. Rok pauza, ve které jsem dělal třeba i au-pair a návrat do Kápéčka. Zásadní byl rok po boku Ondřeje Marka, dnes trenéra Volejbalu Brno. Ukázal mi v trenérské práci řád, systém a zvýšil nároky na práci, která s trenéřinou souvisí.

Kdo všechno ti prošel pod rukama?

Měl jsem vliv na hráče ročníku 1990 až 1993, mnohé jsem zdědil, další přišli z žáků, pár jsem jich přivedl já. Z extraligy budete znát asi jen Jakuba Ulče (kterému přeji brzké uzdravení a rychlý návrat na palubovky) a Adama Zajíčka. Někteří ale stále hrají například za brněnskou Teslu a mě strašně mrzí, že si nenajdu čas se na ně přijít podívat. A jsou i tací, kteří jsou dnes tatínky. Maří Kurková je první nahrávačkou Olympu Praha. Asi pražské vedení nadchly naše společné hádky na jejich palubovce, a tak si ji za pár let vybrali (smích). Eva Hudylivová zase obléká dres Šternberku. I jí přeji brzké uzdravení, je to skvělá holka.  

Působíš také jako reprezentační trenér.

Trenérem národního týmu kadetek jsem byl jmenován o letních prázdninách. Věřím, že jako tým můžeme první půlrok hodnotit pozitivně. Obsadili jsme dvakrát druhé místo na mezinárodních turnajích, vyhráli jsme šest ze dvanácti utkání extraligy juniorek. Na to, že výkon týmu stojí zejména na žákyních, se jedná o dobrý start. Ročník 2000–2001 má navíc řadu talentovaných a disponovaných hráček, které jednou doplní seniorské Áčko.

Čeho si zatím ve své volejbalové kariéře ceníš nejvíc?

Cítím, že vážnost mé práci daly poslední dva roky, ve kterých jsme s Petrem Pavlicou vybojovali titul mistrů republiky v kadetkách a žákyních. Cesta k nim byla úplně odlišná. Už v kadetech v letech 2009–2010 jsem k nim byl blízko. První rok můj tým dělil pouze horší poměr setů (hrála se tabulka patnácti utkání), ten druhý jsme doplatili na pořádání posledního turnaje, návrat hráčů z neúspěšné kvalifikace národního týmu a Michala Fingera v sestavě ČZU. Co je ale malá zajímavost, vyhrál jsem chlapecký Memoriál Richarda Myslíka (obdoba Memoriálu Milana Kafky) jako hráč i jako trenér, myslím si, že jsem jediný. To je docela dobré (úsměv). Přesto si nejvíce cením toho, když si na mě některý hráč nebo hráčka vzpomene, pozdraví, třeba i lehce zavzpomíná. Ne s každým se totiž můžete rozejít na konci v dobrém a ne každému pomůžete splnit jeho volejbalový sen, přesto se na rok či dva stáváte trvalou součástí života hráčů.

Letos ti bude 30 let, je to věk, kdy už trošku bilancuješ, co máš za sebou a čeho by sis přál dosáhnout? Máš nějaký volejbalový sen?

Já se na třicet necítím, ovšem když jsem seděl minulý víkend na Českém poháru žákyň a viděl, jak nás trenéry pohlcují emoce a snad i gejzíry testosteronu, došlo mi, že už jsem opravdu něco zažil, a že je potřeba brát některé věci s nadhledem. Nezaměňujme to s tím být apatický nebo letargický, emoce ke koučování patří, důležitější jsou však ty mých hráček. Dodnes mnozí nechápou mé vystupování v listopadovém utkání s Prostějovem. Pro mnohé jsem byl despotický trenér, který si nevidí do huby. Já naopak věřím, že jsem řadě hráček ukázal, že problém v současném týmu je v emocích na hřišti, ne vedle něj.

Jsi lovec volejbalových talentů? V kom momentálně vidíš velký potenciál a na koho jsi pyšný, že se ti ho podařilo stáhnout pod sebe a vychovat si ho?

Hned v úvodu bych měl připomenout Veroniku Hrazdírovou, jejíž přestup do Brna jsem stvrdil jízdou z Brna do Litvínova. Bohužel po čtyřech letech je pro mě její hra a chování na hřišti zklamáním. Za doby u Chrise Gonzalese, psa obranáře, kterého bez ironie pro jeho vědomosti považuji za nejlepšího trenéra, se kterým jsem se setkal, sama sebe přesvědčila v to, že jako smečařka nemusí smečovat. Tím svoji hru výrazně okradla o to, k čemu je předurčená. Mrzí mě, že jsem ji nikdy nemohl trénovat. Věřím, že brněnským supertalentem, na jehož příchod jsem měl vliv, je Gábina Kopáčová. Znovu bez ironie, dnes bych ji přiblížil k roli kapitánky juniorek a dal jí jasný signál, že je nejlepší hráčkou a musí se stát také nejlepším člověkem na hřišti. Nejde pouze o výsadu, ale i o závazek. Ona je budoucností Králova Pole. Na doporučení Aleše Nováka, experta na nahrávačky v ČR, jsem pomohl příchodu Petry Vondrákové. Do mých týmů se postupně vloudila třeba i dvojice Šloufová a Digrinová. Ty si Brno vybraly samy a prokázaly velikou vůli ukázat se. Šárka je dnes nejlepší nahrávačkou v republice ve své kategorii, Dádina hra zase vysoce převyšuje jejich 168 centimetrů. Za kadetský titul pak nejvíce vděčíme Aničce Suché. Talentů tu ale je mnohem víc – Jitka Vaďurová, Nikola Vaňková, Markéta Plešingrová, Klárka Mikelová, Anička Přibylová, Jana Weissová a další. A nesmíme zapomenout na ty, které jsme si v Brně sami vychovali, mezi ně určitě patří trio Neterdová, Helanová a Polická. A další již buší na dveře. Mým tajným přáním bylo obsadit celou základní sestavu reprezentace juniorek, vyjma postu blokařek, kde máme rezervy. Sen se mi ale asi nesplní.

Jak se díváš na účinkování KP Brno v letošní extralize a jaké mu dáváš naděje v play off?

Seniorský tým možná neprožívá nejzářivější roky, ale každá přestavba něco stojí. Nejsme tým, který vsadí na osm legionářek nebo vysoce placených hráček a nechá je hrát, jak umí. Možná, že částečně doplácíme na některé tahy předešlých trenérů, kteří si své hráčky vybírali, Gonzalese nevyjímaje, k obměně odchovankyň by ale asi stejně došlo. Na druhou stranu potvrzujeme, že příprava v Brně je na nejvyšší úrovni, protože je o hráčky, které prošly brněnským systémem, zájem a hrají v téměř všech oddílech v ČR. Jestliže sehrajeme čtvrtfinále s Ostravou, karta se pro letošní rok obrátí a favoritem bude tým Zdeňka Pommera. Pokud se ale v utkáních najdou naše smečařky, bude to vyrovnaný boj, který rozhodne trenérské srdce. V to věřím.