Co jsi vystudoval?

Je tomu zrovna deset let, co jsem se rozhodoval mezi španělským a sportovním gymnáziem. Chtěl jsem se věnovat španělštině, ale sport byl pro mě také obrovský koníček – na Botanické mi nabídli obojí, proto jsem volil sportovní gymnázium. Po střední škole jsem se pak musel postavit na vlastní nohy a začít pracovat, proto jsem si vybral dálkové studium. Zvolil jsem si ekonomické zaměření, což bylo ale šlápnutí vedle, a tak jsem skončil prakticky hned na začátku. Studium jsem pak už především z časových důvodů neobnovil, snažím se to aspoň dohnat studiem trenérských licencí vyšších úrovní, a to nejen ve volejbale.

Lidé z branže si Tě teď nejvíce spojují s volejbalem, to ale vůbec nebyl sport, kterému ses věnoval jako malý kluk.

Asi nejvíc mě ovlivnila cyklistika, ke které jsem byl vedený od útlého věku, a díky níž jsem procestoval Českou republiku a blízké okolí. A jako každý malý kluk jsem měl samozřejmě rád balón, ale kopání do něj jsem si oblíbil dost pozdě, a tak jsem začal s fotbalem až někdy v jedenácti letech, což byl velký handicap oproti ostatním klukům. To jsou dva sporty, u kterých jsem vydržel nejdéle, všechno ostatní jsou spíš záliby, ať už jde o stolní tenis, squash, tenis nebo běžkování. Za zmínku ještě stojí atletika, které jsem taky věnoval nějaký čas. Byl jsem sice vždycky sportovně šikovný, ale v žádném sportu nadprůměrně dobrý.

Kdo Tě nalákal na volejbal?

Byl to Erik Nezhoda, se kterým jsem se seznámil na mém stužkováku. Začali jsme se bavit o jeho práci trenéra, já k tomu přidal své, a že by mě hrozně bavilo někoho trénovat. V debatě jsme se posunuli dál a začali rozebírat, jestli má fotbal (potažmo futsal) něco společného s volejbalem. Domluvili jsme se, že mu zkusím na pár trénincích pomoct s kondicí, a tak to vlastně celé začalo. Po první sezóně jsem se přidal k Májence Kašubové a pomáhal jí. Poté jsme se s Erikem zase dali na další dvě sezóny dohromady. Velkou roli sehrál také Richard Wiesner, který tuto spolupráci posvětil a dal mi příležitost v Králově Poli.

Jak rychle se dá sžít s úplně jiným sportem?

Když v rozhovoru zaslechnu, jak si lidé pletou pojem přihrávka a nahrávka, tak si vždycky vzpomenu na svoje začátky. Trvalo mi docela dlouho pochopit, jak to vlastně celé funguje – i  proto, že jsem při zápasech předtím sledoval spíš práci nohou a fyzickou stránku, než hru jako celek. Nejvíc jsem se přeorientoval na volejbalové myšlení až znovu u Erika Nezhody, protože jeho tréninky mi začaly dávat smysl, začal jsem vidět návaznosti a pochopil jsem, že si u všeho musím umět odpovědět na otázku „proč?“. To mě posunulo o 400 % vpřed.

Na jakých pozicích jsi u volejbalu doposud působil?

Byl jsem kondiční trenér, asistent trenéra a letos poprvé zastávám post hlavního trenéra družstva kadetek, sekretáře dorostu a vedoucího družstva žen.

Zažil jsi už ve volejbale velké úspěchy, na co nejradši vzpomínáš? A co je Tvůj sportovní sen?

Dvě poslední sezóny pro mě byly pohádkové, v té první jsme vyhráli extraligový titul s kadetkami, ve druhé se nám povedlo dosáhnout na třetí místo v českém poháru žákyň a vyhrát mistrovství republiky žákyň. Pro mě to byl ještě emotivnější zážitek, protože jsem se o měsíc dřív stal s klukama ze Zbrojovky také mistrem republiky ve fotbale, kde jsem působil rovněž v pozici trenéra. Mým největším sobeckým snem je procestovat se sportem celý svět. Co se týče sportovních cílů, tak bych chtěl být platným členem při úspěchu, při zisku titulu a při výchově hráček. Chtěl bych se v budoucnu ohlédnout a říct: zasloužil jsem se za ten či onen úspěch, za vychování hvězdy nebo za posunutí klubu někam dál.

Co všechno obnáší práce vedoucího A-týmu?

Tuto pozici jsem zastával již u mládežnických kategorií a zase tak zásadní rozdíly v tom nejsou. Je to řekněme především o organizaci všeho možného. Od tréninků, stravování, ubytování, přes doplňování vybavení, organice utkání a cestování. Také k tomu patří vymýšlení různých doprovodných činností a aktivit, ať už za účelem medializace nebo třeba poděkování fanouškům, partnerům a sponzorům.

Pod rukama Ti prochází spousta mladých hráček – na které bys rád upozornil, ve kterých vidíš naděje českého volejbalu?

Za mě osobně bych asi vyzdvihl dvě jména, která na mě zapůsobila. První je Gabriela Kopáčová, která byla právě minulý týden zařazena na soupisku žen a může tedy pomoci v nástavbové části extraligy. Její potenciál je velmi vysoký a já doufám, že jednou bude ve světe reprezentovat český volejbal právě díky práci KP a Hlincovky, kde jí tomuto řemeslu naučili. Druhé jméno je Denisa Pavlíková, která se podle mě (ale nevím, jestli existují oficiální statistiky) jako nejmladší hráčka v historii ocitla v zápase extraligy žen, a to za družstvo SG Brno. Jako prvoroční žákyně má před sebou rok a půl žákovského věku, dva roky kadetského a dva roky juniorského než se věkově dostane do kategorie žen. V současné době hájí barvy Lokomotivy Trutnov a já pevně doufám, že jí vydrží zdraví a jednou o této teprve čtrnáctileté hráčce uslyšíme velké zprávy.

S jakým umístěním KP Brno bys byl na konci sezóny spokojený?

Letošní ročník je pro nás obrovský boj, máme velmi mladý kádr a s tím musíme pracovat. Na pozici smeče nás navíc provází zranění, k tomu by se mladé hráčky měly připravovat na finálový turnaj v juniorské extralize. S těmito okolnostmi je složité dávat si cíl utkat se ve finále s Prostějovem. Nesmíme nyní ztratit ani bod a doufat v klopýtnutí Přerova, abychom měli šanci jít do čtvrtfinále z pátého místa. Reálně si myslím, že máme na to bojovat v semifinále o umístění mezi elitou.