Pocházíte ze Zlína, kde jste také začínala s volejbalem. Jak jste se dostala do Brna?

Má cesta do Brna pro mě nebyla díky mým rodičům a sestře, která zde již tři roky studovala a hrála, až tak složitá. Věděla jsem, jak to tady funguje, a že Královo Pole patří mezi nejlepší kluby v České republice. Takže volba jít do Brna na sportovní gymnázium byla jasná.

V Brně jste od roku 2005 působila sedm let, pak přišla nabídka hrát v mistrovském Prostějově. Určitě to byla velká výzva, ale je lehké se po tolika letech rozloučit s mateřským klubem a odejít?

Jít do Prostějova vůbec jednoduché nebylo – v Králově Poli jsem prožila mnoho úspěšných sezón, v Brně jsem navíc chtěla pokračovat ve studiu na vysoké škole. Na druhé straně jsem asi potřebovala po tak dlouhé době změnu, a když přišla nabídka od trenéra Čady, tak jsem dlouho neváhala. Prostějovu nemohu odepřít vysokou kvalitu kádru i zázemí a profesionalitu, o nás hráčky bylo skvěle postaráno ve všech směrech. Člověku se v mistrovském klubu změní pohled na extraligu. Celé družstvo je v roli favorita, kdy neustále potvrzujete svou sílu a nemůžete si dovolit klopýtnutí, s čímž přichází i určitý tlak na výsledek. Ten je samozřejmě i v ostatních klubech, ale určitě není až tak velký.

Ve Vaší kariéře pak ale bohužel nastala přestávka kvůli zraněnému kolenu.

Ano, mé zranění kolena bylo vážné, ale nebylo první, takže jsem zhruba tušila, co mě během rekonvalescence bude čekat. Prvních pár týdnů od úrazu jsem strávila filozofováním, proč takové zranění potkalo zrovna mě a ukáplo i pár slz. Jsem ale trpělivá a řekla jsem si, že vše, co se v mém životě děje, má nějaký důvod. Prostě se s tím poperu a uvidím, jak to bude se mnou a s volejbalem dál. Na druhou stranu jsem i díky této nucené pauze dokončila studium na pedagogické fakultě Masarykovy univerzity, takže se teď můžu věnovat učitelství.

Vzkázala byste něco Vaší spoluhráčce Míši Doležalové, která se teď také léčí s poraněným kolenem?

S Míšou jsem samozřejmě v kontaktu a moc jí držím palce, aby se brzy vrátila mezi nás. Přímý vzkaz mám jediný: Trpělivost! Vše se časem spraví.

K volejbalu jste se po zranění vrátila zpátky a formu jste rozhodně neztratila, podařilo se Vám opět vrátit i zpátky do reprezentace. Co všechno už jste vlastně s národním týmem absolvovala?

Největší akce, na kterých jsem hrála, bylo především MS 2010 v Japonsku a ME 2011 v Srbsku. Letos se nám s holkama podařilo vybojovat krásné 3. místo II. divize Grand Prix, což osobně považuji také za jeden z mých největších volejbalových úspěchů. Působení v reprezentaci mi herně moc dalo – trenér Parisi byl přísný a důsledný a každá hráčka ze sebe musela na tréninku i v zápase dostat maximum, aby byl alespoň trošku spokojený.

Minulý týden jste se vrátily z Bělehradu, pro mnohé hráčky to asi byla první velká životní zkušenost v pohárové Evropě – jak hodnotíte účast Králova Pole v CEV Cupu?

Jsem z toho trošku rozpačitá, čekala jsem, že tým z Bělehradu více potrápíme – počínaje těsnou prohrou v tiebreaku v Brně a následně prohrou 0:3 v Srbsku, kdy nás Červená hvězda takřka k ničemu nepustila. Nesmíme ale věšet hlavu a ze zápasů se poučit. Naopak se těším na naše pokračování v Challenge Cupu, který pro nás bude určitě také tak velkou výzvou jako byl CEV Cup.