Umíte za tu krátkou dobu, co jste tady, aspoň nějaká česká slova?

Jo, děkuji, prosím, není zač, mám hlad. A pak znám i trošku horší výrazy, ale ty raději říkat nebudu. Myslím, že jsem už pochytila celkem dost slovíček, na to že jsem tu měsíc a půl, ale musím se ještě dost učit.

Stejně jako Bruno Napolitano jste loni působila ve finské volejbalové lize. Znali jste se?

Nebyli jsme spolu v jednom týmu, ale hrála jsem proti družstvu, které koučoval, takže jsem věděla, o koho jde. Svět je malý, když jsme se nakonec v jednom klubu střetli tady v Brně.

Byla jste už někdy dřív v České republice?

Ne, vůbec první země, kterou jsem viděla v Evropě, bylo právě Finsko. Tady je to pro mě zase úplně nové a opět naprosto odlišné od Ameriky, ten rozdíl je hrozně poznat. Lidé se tu chovají jinak, v Americe je všechno hrozně rychlé a lidé jsou impulsivnější a víc ve stresu, v Česku je to daleko klidnější. Jsem šťastná, že jsem tady, jsou to pro mě nové zkušenosti.

Naskočila jste jako blokařka do týmu, kde hraje hodně mladých holek, jak se Vám s nimi spolupracuje?

Ano je tu hodně mladých děvčat a každá z nás je jiná, takže teprve poznáváme, jaký má kdo styl hry. Jde to pomalu, ale jistě. No ale myslím, že je to čím dál lepší.

V posledním zápase jste konečně získaly tři vítězné body.

Výhra se Šternberkem je pro nás hodně důležitá. Sezónu jsme podle mě začaly dobře, vyzkoušely jsme si hned na začátku, jaké to je postavit se top týmům. Já sama se teprve sžívám s českým volejbalovým prostředím, takže už aspoň vím, jak moc vysokou herní úroveň tu asi můžu čekat.