Nový kouč A–týmu Bruno Napolitano není žádný trenérský nováček – za sebou má dvanáct let zkušeností z italské první a druhé ligy. Jeho cesta do Brna ale nevedla z Itálie přímo, Bruno totiž v loňském roce působil ve Finsku. A zastávka to nebyla marná, svůj tým dovedl až ke třetímu místu v lize a do finále tamního poháru. V Česku v současné době spolupracuje také s národním týmem. Jak však sám říká: „Úspěchy nechme stranou. Pro mě je klíčové to, co je momentálně přede mnou.“ 

Kdy začala Vaše spolupráce s brněnskými volejbalistkami?

K týmu jsem přišel na začátku srpna. Jsem velmi rád, že můžu působit v Brně, a to jak z profesního hlediska, tak z rodinných důvodů – žije tu moje rodina a mí dva malí synové, takže můžeme být všichni pohromadě. Finsko bylo přece jenom dost daleko. Brno je na mé životní pouti důležitou zastávkou a dobrou příležitostí posunout se zase někam jinam.

V rodině máte určitě velkou oporu, Vaše manželka je bývalá volejbalistka Jana Šenková.

Ano, Jana je pro mě momentálně velmi důležitou osobou nejen jako manželka, ale je také mým prvním volejbalovým konzultantem. Má velké zkušnosti s českým volejbalem i s národním týmem, řadu let působila i v Itálii. Já žiju v Česku střídavě už osm let, takže znám zdejší mentalitu a životní styl. Co se týká českého volejbalu, ještě pořád se ale trochu rozkoukávám a seznamuju se s ním víc a víc, takže mi každá rada pomáhá. Mým cílem je samozřejmě pozvednout úroveň Královopolanek.

Je velký rozdíl mezi českým a italským, případně finským prostředím?

Rozdíly ve volejbale jako takovém příliš velké nejsou, obecným problémem tady je spíš přístup k volejbalu spojený s omezenými rozpočty klubů. Aby byl tým úspěšný, musí mít samozřejmě dobrého trenéra, dobrou vnitřní organizaci a dobré hráče, k tomu všemu by ale pochopitelně měl mít také dobrý rozpočet. Nechci tím ale říct, že peníze řeší všechno, a že vyhrajeme ligu pokud náš rozpočet bude několikrát větší, o tom jediném to také není. Dobrým příkladem v české lize pro ostatní kluby je určitě tým Prostějova – tak jako tam by to mělo fungovat i jinde, ale samozřejmě to pro ostatní kluby není jednoduché.

Společně s Vámi přišlo do týmu i několik nových posil, Vendula Měrková má zkušenosti z Itálie a Německa, Michaela Doležalová z Francie, do týmu přišla i Američanka Jennifer Keddy.

Brno stojí na prahu nové cesty – změnilo trenéra, hodně hráček odešlo, nové přišly. V týmu jsou v současné době vedle hráček s velkými zkušenostmi také velmi mladé holky, které ještě chodí do školy a je potřeba to všechno dobře skloubit dohromady. Chtěl bych ale zdůraznit, že Brno má velmi dobrý mladý tým volejbalistek a podle mě je správná cesta umožnit nadějným juniorkám start v extralize. Ale rozdíly mezi juniroským a seniorským volejbalem jsou obrovské, takže nás čeká ještě hodně práce. Bude to běh na delší trať.

Čekají Vás nejenom zápasy v extralize, ale na konci října také Crvena Zvezda Bělěhrad v Poháru CEV.

Ano to nebude jednoduchý zápas, ale je to pro naše hráčky především obrovská zkušenost. Zejména pro naše mladé hráčky, kterých je hodně, je toto naprosto nezbytné – získat takhle důležité zkušenosti a poznat opravdový svět profesionálního týmu a svět velkého volejbalu. 

Jak hodnotíte svou dosavadní kariéru – byl pro Vás nějaký moment ve Vaší kariéře klíčový?

Já se moc nedívám zpátky na to, jestli jsem někde dosáhl velkého úspěchu. Pro mě je klíčové to, co je přede mnou. Nechci pracovat tak, že se budu ohlížet zpátky, to podle mě není při práci dobré – důležité je dívat se dopředu. Dvanáct let jsem působil v Itálii v první a druhé lize, někdy s lepšími, někdy s horšími výsledky – takový je konec konců život trenéra. Jsem rád, když jsou za mnou dobré výsledky, ale když se nedaří, beru to jako zkušenost a poučení do budoucna a to je pro mě velmi důležité. Špatný výsledek vás přinutí zlepšit styl hry. Toho se ve své sportovní kariéře držím, brát negativní věci jako cestu ke zlepšení.

Barbora Mertová