Emoce už odezněly a nastal čas návratu do Brna. Odlet byl naplánován na 15:40, takže jsme měli dostatek prostoru a času poznat něco málo z krás Istanbulu. Počasí sice nebylo úplně nejvlídnější, ale nepršelo. To nám bohatě stačilo k tomu, navštívit Grand Bazar a jednu ze dvou slavných mešit, Hagia Sofia, nebo-li Chrám Boží moudrosti. Vše je součástí tzv. Zlatého rohu. Trošku jsme měli obavy o naše zavazadla. Po sáhodlouhám a nekonečném večerním přesvědčování se nám podařilo doslova ukecat řidiče, aby během dopoledne přijel do hotelu, vyzvedl zavazadla a po 13-té hodině vyzvedl i nás právě u mešity Sofia.

Poznávání začalo už na lodi, kterou jsme se přepravili z asijské části do evropské. Obě části Istanbulu odděluje bosporský průplav, takže mimo velkého množství trajektů a lodí připomínajících MHD byly k vidění i obrovské tankery a nákladní lodě. Za symbolickou jednu tureckou liru (12,- Kč) jsme se nalodili a vyrazili vstříc novým poznatkům. Tento druh přepravy je zde velmi hojně využíván. Umožňuje poměrně rychlý přesun. Každé ráno tak proudí do přístaviště neskutečné množství místních obyvatel. Z ptačí perspektivy by to rozhodně vypadalo jako mravenčí hemžení. Podle informací, které jsme získali z rozhovorů s prodejci na bazaru, je evropská část výrazně výkonnější a progresivnější než asijská, z toho důvodu lze předpokládat, že toto je hlavní důvod velkých přesunů obyvatel za prací. Jako v každém přístavu a jako kolem každé lodi se motala hejna racků žadonících nějaké drobky do svých zobáků. Samozřejmě, že pro suchozemce jako jsme mi je to atrakce. Neustále vás obletuje nespočetné hejno a vydává obligátní zvuky připomínající racka z filmu „Hledá se Nemo“: „muj, muj…  Neodolali jsme a krmili je co se dalo za tu chvilku stihnout. Zobali nám doslova z ruky…

Pro cestu na Grand Bazar jsme zvolili taxi. Opět za symbolickou cenu nás přepravili v několika autech na místo určení. Trošku ale vázla domluva s taxikáři. Někteří špatně pochopili místo výsadku, takže se 5 skupinek malinko rozdělilo. Jak jsme byli rádi, že existují mobilní komunikace a bez větších problémů jsme se našli. Při čekání byl prostor k diskuzi právě s jedním z obchodníků. Byl velmi přátelský, vstřícný a naprosto plynulou angličtinou nám popsal něco málo z života rodilého istanbulčana. Naše holky se mu samozřejmě líbili a za Janu Vitoulovou nabízel dokonce 102 velbloudů. Zřejmě obvyklá cena. Co se přiznal Radim Vlček, tak jednu z holek chtěl prodat za pouhé 3 velbloudy. No, jak je vidět, byl výrazně pod cenou…

Vlastní nákupy na Bazaru jsou pro normálního středoevropana čímsi zajímavým. Najdete zde vše možné, od jídla, přes keramiku, dřevěné vyřezávané hry, sklo, hodinky, boty až po oblečení a zlato. V podstatě všechny stánky nabízí totéž. Ne, že by měly všechny všechno, ale pokud si vyberete stánek s keramikou, sklem a ozdobami, tak stejné najdete ve všech s podobným druhem zboží. Smlouvání zde je na denním pořádku a pokud nesmlouváte při nákupu, tak jako by jste tady ani nebyli. Dá se říct, že je to jakási národní disciplína. Byl jsem svědkem i toho, že bylo možné usmlouvat cenu 170 EUR na 50EUR. A to už je pořádný rozdíl. Je těžké polemizovat o kvalitě prodávaného zboží. Jsou to originály, Prada, Gucci, Armani… nebo jen padělky věhlasných značek? Já bych řekl, že je to jakýsi outlet doplněný padělky. O tom se ale můžeme jen dohadovat a domnívat se.

Pěšky jsem se vydali k dalšímu cíli našeho poznávání. Hagia Sofia, nebo-li Chrám Boží moudrosti je nedaleko Bazaru. Stejně tak i Sulejmanova mešita. Obě jsou věhlasné svojí velikostí a historií. Hagia Sofia je v současné době spíš muzeum, které navíc prodělává rozsáhlou rekonstrukci. Patří k nejvěhlasnějším a nejhonosnějším stavbám byzantské architektury. Její rozsáhlost je skutečně impozantní a člověk se při vstupu cítí opravdu malý a bezvýznamný oproti staletím, které musela tato stavba vydržet. Podle toho, co jsem vyčetl, tak ji stavělo asi 10000 dělníků po dobu zhruba 6-ti let. Co si budeme ale povídat, topení tenkrát ještě neznali, takže v tomto období ani uvnitř nebylo zrovna nejvlídněji a většina našeho týmu našla útočiště v nedaleké kavárně, kde bylo výrazně příjemněji.

Autobus kupodivu přijel poměrně včas a nám už nezbylo nic jiného, než se se starobylým Istanbulem rozloučit a vyrazit zpět na letiště. Vzhledem k počasí, které momentálně v Istanbulu panovalo se dalo očekávat i nějaké zpoždění letadla. To se ve finále i potvrdilo. Odlétali jsme zhruba s hodinovým zpožděním. Všichni jsme byly ale rádi, že již sedíme v letadle a míříme zpět domů.

V hlavách trenérů a děvčat se již jistě rýsoval program následujících dní. Spřádali plány, jak vše co nejefektivněji zvládnout. Vždyť již v sobotu hrajeme doma proti Liberci, v pondělí nás čeká Ostrava venku a Olomouc pro změnu v úterý také venku. To už by se dalo nazvat skoro KP moravskoslezská tour. Toto ovšem není zdaleka všechno, v druhé polovině týdne, ve čtvrtek 4.2. přivítáme na naší palubovce v odvetě právě Galatasaray Istanbul. Jak jsme se přesvědčili, soupeř je to velmi těžký. Jeho hra je na vysoké úrovni a disponuje kádrem, jehož jména jsou podepsaná pod spoustou úspěchů různých zemí nebo klubů. Jen pro názornost: 2 reprezentantky Srbska, 6 reprezentantek Turecka a Brazilka, která na posledních OH 2008 v Pekingu s národním týmem a v základní sestavě získala 1. místo. Tomu se říká výzva, jak se pokusit překvapit a alespoň částečně soupeři zkomplikovat postup do dalšího kola evropské soutěže Challenge cup.

Přijměte to zároveň jako pozvánku na další domácí zápas. S týmem Galatasaray Istanbul se utkáme 4.2. od 18 hodin. Přijďte povzbudit naše děvčata. Přijďte se bavit. Bude k vidění volejbal evropské úrovně plný bojovnosti, nasazení a emocí. Těšíme se na Vás.

Autor: Ondřej Driml