„Sezóna v Aachenu splnila i nesplnila má očekávání. Byli zde skvělí fanoušci a bylo parádní hrát v hale s jejich podporou, každý zápas měl pořádnou atmosféru. Volejbalově se nám ale sezóna moc nevydařila, hned na jejím začátku došlo v našem týmu ke změně na postu hlavního trenéra. Nedokázali jsme se bohužel dostat do play off, což vnímám jako velké zklamání. Ale alespoň jsme bydleli blízko sebe s mým přítelem," popisuje Květa Grabovská, která plánuje v zahraničí zůstat i dál. Za sebou už má kromě Aachenu působení v klubech VC Wiesbaden a SC Drážďany. S nimi loni v Bundeslize vybojovala bronz. „Uvidím, kam mě cesta zavede v příští sezóně," usmívá se Květa.

Magdalena Bukovská a Ela Koulisiani okusily v uplynulé sezóně zahraniční angažmá úplně poprvé a rozhodnutí odejít hrát do ciziny rozhodně nelitují. „Šly jsme do neznáma a musely vystoupit ze své komfortní zóny. Pro nás obě to ale byla neskutečně cenná zkušenost a moc si vážíme toho, že jsme dostaly takovou příležitost," říká Buky a přiznává, že kromě těšení se na nové působiště v nich byla před odchodem do Francie i trochu strachu. „Nevěděly jsme, jak nás trenéři a hráčky přijmou. V klubu se nám ale hned od začátku snažili vytvořit moc hezkou atmosféru a holky byly hrozně milé, takže jsme se cítily jako doma," usmívá se Buky. „Byla to veliká výzva nejenom po volejbalové stránce, ale i v tom, že se o sebe musíme samy postarat. Ze začátku to bylo náročné a chvíli trvalo, než se vše zaběhlo. Všichni ale pak ocenili i mé kulinářské schopnosti :-)," doplňuje Ela. Obě se tak shodují v tom, že jejich angažmá ve Francii byl určitě ten správný krok dopředu.

Výsledkově se sice jejich klubu nedařilo tak, jak očekávaly, Buky i Ela ale pozitivně hodnotí to, že celý tým dělal maximum pro co nejlepší výsledky. „Všichni jsme doufali ve víc. Konečné umístění jsme ale brali vesměs dobře, je to rozhodně motivací umístit se v budoucnu na lepším místě," vysvětluje Ela. Co se týká úrovně francouzské ligy, týmy jsou podle ní hodně vyrovnané, takže bylo důležité soustředit se úplně na každý zápas. „Řekla bych, že volejbal ve Francii je o dost rychlejší a přesnější než u nás. Každou nevynucenou chybu soupeř hned potrestá. Pro mě, jako blokařku, byl hlavní přínos právě v rychlosti hry. A pro budoucnost francouzského volejbalu je určitě skvělé, že je součástí extraligy France Avenir, což je nároďák mladších hráček," popisuje Ela.

A jaké nevolejbalové zážitky mají Buky a Ela po necelém roce v jižní Francii za sebou? „Bohužel se nám nepodařilo získat řidičák, jinak bychom asi víc cestovaly. Často jsme ale jezdily autobusem do Marseille a navštívily jsme například Avigon a samozřejmě také města, kde jsme hrály. Paradoxní bylo setkání s jednou babičkou, kterou jsme potkaly, když jsme se šly podívat na mši do kostela. Vzala nás k sobě domů a později nás i pozvala na oběd. Od té doby nám chodila se svým manželem fandit na zápasy," říká Buky. „Nevolejbalových zážitků byla spousta, od krásného počasí, měst, pláží a moře až po to, že na jihu Francie na podzim místo vlašských ořechů padaly ze stromů mandle. Ještě musím zmínit i to, že jsme s Buky chodily každý pátek ráno v naší vesničce na trhy se zeleninou. Prodavači už nás po čase znali a někdy nám dávali i pár věcí navíc zadarmo," doplňuje Ela.

Na dotaz, jestli se za necelý rok dokážou domluvit francouzsky, odpověděly, že základy zvádnou, například objednat si jídlo, zeptat se, jak se lidé mají, nebo zaplatit. „V týmu jsme sice mluvily anglicky, jinde ale moc lidí anglicky neumí. Takže venku nebo na trzích to byla často i veliká řeč tělem. :-) Francouzština není úplně nejlehčí jazyk a určitě v ní ještě máme co dohánět," uzavírá Buky.

Barbora Mertová

Foto: Ivo Stejskal