Na soupisce Vašeho družstva jsou samé Srbky, opravdu u Vás nehraje žádná cizinka?

V srbské lize nepotkáte cizinky, máme velmi mnoho šikovných mladých holek, které vytváří výbornou základnu pro náš národní tým. To koneckonců vidíte i v družstvu Bělehradu – je plný mladých hráček, jsme tu jenom tři seniorky. V Srbsku jsou volejbalistky ve 20, 21 letech už „staré“ na naši ligu a odchází většinou do zahraničí.

Sama jste v zahraničí působila velmi dlouho – hrála jste v Polsku, Turecku, chvíli dokonce i v Jakartě. Do bělehradského týmu jste naskočila až v letošní sezóně.

Ano, vrátila jsem se zpátky do Srbska, hlavně abych pomohla svým mladým spoluhráčkám a byla jim k ruce se svými zkušenostmi, snažím se, co můžu. Proč ne, je to zase jiná životní etapa.

Do Brna přijela Crvena Zvezda Bělehrad k utkání v Poháru CEV jako favorit, zápas se ale vůbec nevyvíjel jednoznačně.

Když jsme sem přijely, byl pro nás brněnský tým velkou neznámou. Do zápasu jsme vstoupily trochu nervózně, udělaly jsme hodně chyb, ale nakonec se nám to povedlo a s výsledkem zápasu jsem spokojená. Pro oba týmy je teď ale důležité dívat se dopředu k našemu příštímu utkání, které určitě nebude jednoduché.

V Česku jste nehrála poprvé?

Přesně tak, v České republice jsem už hrála mnohokrát – ať už s národním týmem nebo v evropských pohárech, ještě nikdy jsem tu ale neprohrála.

Váš manžel je profesionální fotbalista, který sport vítězí u vás doma?

Já samozřejmě miluju volejbal, to je můj sport číslo jedna. V Srbsku mají všichni rádi fotbal, ale já ne. Líbí se mi i basketbal, hraje ho můj syn, jsem na něho pyšná.